Nařízení vlády o pracovní povinnosti žáků zdravotnických oborů platí samozřejmě i pro naše žáky. O TOM se všeobecně ví. Jen se O TOM příliš nemluví.
Jak to vnímají sami žáci? Jak se zapojují do „opravdové“ práce? Co všechno prožívají? Čím si dnes procházejí sotva vylíhlí dospěláci, kteří jsou vytrženi z dosavadního opečovávání odbornými učitelkami a jsou konfrontováni s realitou těchto dní?
Myslíme si, že by mohlo být přínosné, aby si i veřejnost uvědomila, kdo také při této pandemii pomáhal. Ceníme si otevřenosti jedné žákyně 4. ročníku, která svěřila svou zkušenost papíru, empaticky se vypsala ze svých pocitů a souhlasila s jejich zveřejněním na webu.
Udělala všechno, co mohla? Na to si ve svém příspěvku i odpověděla. Respektujeme její přání zůstat v anonymitě.
Můj nejsilnější moment…
Začíná podzim. Po letních prázdninách se vracíme zpět do školy ve víře, že už všechno bude jen a jen lepší. Jenže toto netrvá příliš dlouho a opět jsme všichni doma na distanční výuce. Za tu dobu jsem si na tento způsob výuky už docela zvykla, i když na sobě pozoruji, že se mi do všeho chce míň; jsem dost demotivovaná a bez nálady. Jediné, co mě drží nad vodou, je víra v to, že situace se bude zlepšovat a my se budeme moci v klidu připravovat na maturitu a poslední rok na střední škole si s holkami užijeme.
Jenže v tom přijde mail, že máme nastoupit do nemocnice na pracovní povinnost. Mě přidělili na infekční oddělení, na kterém jsou hospitalizováni lidé s těžším průběhem Covidu. Když jsem to povolání četla, tak si vzpomínám, jaká panika ve mně vzrostla. Ani jsem nemrkla a už to tady bylo. Jedna slza, druhá, třetí… V hlavě se mi honila spousta myšlenek: „To nás teď vážně hodí jen tak do vody? Vždyť ještě nejsem připravená. Mám se ještě hodně co učit. Co když někomu ublížím? Proč zrovna my?“. Nebudu lhát. Byla jsem z toho úplně rozhozená a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem si myšlenky v hlavě alespoň trochu srovnala. Až po nějaké době jsem se uklidnila a přikázala si, že to bude všechno dobré. Zvládnu to a postavím se k tomu, jak nejlépe umím.
Skočily jsme do toho rovnou po hlavě, jak se říká. Dost věcí ze sanitářské práce jsem uměla, díky letní brigádě v nemocnici na oddělení gynekologie. Jenže, jak jsem brzy zjistila, tak všechno nebylo „jen“ o sanitářské práci; byla jsem pod vedením sester pověřena provádět i klasickou sesterskou práci. Toho jsem se obávala nejvíc. Brzy jsem ale zjistila, že s čímkoliv si nejsem jistá, mi odborný zdravotnický personál rád a s ochotou poradí, povede mě. Toto mě hodně uklidnilo a musím říct, že mi to takzvané hození do vody i nejvíce dalo. Při praktickém vyučování na odděleních nemocnice se k úplně všemu jen tak nedostaneme, a i ta naléhavost práce je také jiná. Nakonec jsem tedy byla vděčná za tu možnost si tímhle projít.
Konkrétně pro mě to bylo dost náročné, jelikož jsem velký „stresař“ (vážně; takového asi ještě nezažili, každá maličkost mě rozhodí ??) a já mám ráda věci pod kontrolou. Jenže tohle se mé kontrole úplně vymykalo, takže si určitě dokážete představit, jak to se mnou zamávalo. Nakonec jsem tam, na oddělení v rámci plnění pracovní povinnosti, strávila celý listopad a i část vánočních svátků. Za což jsem nakonec hrozně ráda.
Celá tato situace byla, stále je a určitě ještě chvíli náročná bude. V těchto dnech jsme povoláváni k pomoci opět … co nás čeká? Každý z nás si již na odděleních zažil to své. Různé situace, rozličné problémy, poznal nové věci, nové postupy, další odlišnosti… Já se zde i poprvé setkala se smrtí člověka v tak těsné blízkosti. Dlouho jsem se tohoto okamžiku obávala, až jednou přišel.
Dříve to pro mě bylo nepředstavitelné, stále jsem si to nemohla nějak připustit. Až po tom, co jsme tělo pacientky s kolegyní připravily na odvoz, to na mě mocně dolehlo. „Proč zrovna ta milá paní, která si tu se mou ještě před pár dny povídala? Udělali jsme něco špatně? Nebo – neublížila jsem jí dokonce já?“ Zpětně jsem si stále přehrávala v hlavě, zda jsme něco nemohli udělat líp; jestli jsme něco nepokazili, nezanedbali. Pak jsem si ale uvědomila, že to tak mělo být, že jsme pro ni – my všichni okolo – udělali skutečně maximum.
Po této mé „první smrti“ přišly, bohužel, jak to už v koloběhu života bývá, ještě i další. Pokaždé jsem se modlila, aby na směně, kterou sloužím já, nikdo nezemřel. Například u jedné další pacientky se vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu předpokládalo, že nebude trvat dlouho a také zemře. Měla jsem zrovna noční a asi před dvěma dny jsem paní viděla. Jak jsem obcházela všechny pokoje, tak jsem přišla i do toho jejího. Dost se od mé poslední návštěvy zhoršila, už vůbec nemluvila, ani se nepohnula, všude jen trčely různé hadičky a blikaly přístroje. Přišla jsem k ní a chytla ji za ruku. Chvíli jsem se na ni jen dívala a držela ji, asi jsem jí i něco povídala, ale to už si přesně nepamatuji. Pak to přišlo. Nespala, jen se na mě letmo podívala a nepatrně mi stiskla ruku. Potom přišla kolegyně do vedlejšího boxu a musely jsme pokračovat v péči i o ostatní pacienty. Ta paní nezemřela na mé směně, ale asi dva dny poté. V takových chvílích, když se to dozvíte, vámi proudí mnoho emocí. Jednou z nich je vztek. Vztek na nespravedlnost, když čtu ty různé diskuze na sociálních sítích, a i v médiích. Kde stále někteří lidé tvrdí, že něco jako Covid neexistuje, když vnímám, že lidé mnohdy nedodržují opatření, bouří se proti nim, myslí si, že zrovna jim se nemůže nic stát. Nikdy jsem si tu sobeckost takového množství lidí ani neuvědomovala, nebo jsem ji spíše nechtěla vidět. Ovšem teď ji, i po svých zkušenostech, tím spíš vnímám a je mi z toho mnohdy na nic.
Právě v takových momentech si silně uvědomuji, proč chci toto povolání dělat a zároveň mě tak děsí i ta určitá bezmoc u těch, kterým již není pomoci. Chci tu být pro vás; pro všechny lidi, nejen pro ty nevyléčitelně nemocné či umírající. Věřím v lepší zítřky; chci se taky dívat, jak se váš zdravotní stav zlepšuje a s radostí a vírou v uzdravení odcházíte z nemocnice domů. Nebo, v tom horším a opačném případě - tu být pro ty, co ze života odcházejí; maximálně jim to svou péčí ulehčit a zůstat s nimi až do konce.
Žákyně 4. ročníku oboru Zdravotnický asistent